Jak to vidím já

Pokud to nejde, je to vaše chyba + video

16. srpna 2017 v 19:54 | Jana Š
Jednou z nejtěžších věcí, se kterou je člověk často konfrontován, je připouštění si vlastních chyb.
Ono je to jednoduché, hodit chybu na tamtoho či onoho a v případě výcviku/tréninku psů, to platí dvojnásob.

Majitel si často řekne, že je to zvíře tupý, tvrdohlavý, že to dělá naschvál... Ale fajn se zamyslet nad tím, zda my nejsme tím, kdo způsobuje, že zvíře nechápe co se po něm chce.

Zvláště těžce si to připouští lidé cvičící negativním posilováním, ale i pro pozitivkáře to někdy není lehké, byť se o tom dočtete v každé lepší knize o tréninku psů a zvláště František Šusta o tom napsal hodně.

K napsání článku mě přivedla moje nejčerstvější zkušenost - trénink couvání pro dogdancingovou zkoušku F1.

S myšlenkou složení zkoušky jsem začala koketovat asi před třemi lety, ale couvání byl problém. Prostě jsem ho nebyla schopná Crazymu vysvětlit.
Sám od sebe couval krásně, ale pokud jsem to chtěla já, sedl si nebo se stočil stranou tak, že se přiřadil k noze.
Říkala jsem si, jestli je tak tupý on nebo já, ale ve skutečnosti jsem věděla, že chyba je u mě, jen jsem netušila kde.
A tak jsme letos vyrazili na trénink DD k Aleně Balcarové, kde jsme v první lekci zkusili, jakým způsobem Crazyho couvání učit - zda vedle nohy, mezi nohama, na pamlsek... Nakonec se ukázalo, že na nose touch na dlaň by to šlo.

Jenže doma jsme se o moc dál nepohnuli. Jeden, dva krůčky a pak si sedl.
Já tu chybu neviděla, Alča na příští lekci hned a samozřejmě byla na mé straně.
Odměnila jsem ho, až když pohnul oběma zadníma nohama - a to bylo moc vysoké kritérium.
Stačilo odměnit jen nepatrný náznak couvnutí jednou zadní nohou a Crazy během první lekce doma pochopil. :-)

Teď už couvá poměrně slušně, ale stále máme co pilovat. Především vzdálenost na, kterou couvá (aby se po pár krocích sám nezastavil) a aby si hlídal občasné "ustřelení" zadku do strany.

Já musím především neustále myslet na to, že zvyšovat kritéria musím po maličkých krůčcích - o to rychleji nám to pak půjde.

Takže až příště budete trénovat a přijde vám, že je váš pes úplně tupý, natočte si jak cvičíte a několikrát se na video podívejte. Nevidíte, že byste při dávání povoleu dělali nějakou chybu?
Nebo zajděte, třeba jen jednorázově, za trenérem či výcvikářem. Pohled další osoby často odhalí chybu, kterou my prostě nejsme schopni vidět, i když může být zřejmá.

Přeji mnoho štěstí a pevné nervy v při trénincích a pokud chcete, níže je video, jak Crazymu aktuálně couvání jde.

Asi nemám jorkšíra

29. května 2016 v 17:09 | Jana Š
Jak tak pročítám facebookuvé skupiny, stále častěji mám pocit, že Crazy vlastně není jorkšír.
Vezmu ho do náruče a on se mi v ní vzteky nezmítá, nekouše ani neškrábe, češu ho a on se mi nesnaží uhryznout ruku i s kartáčem, koupu ho a on na mě nevrčí, na procházce potkáme velkého psa a on si ho (až na výjimky) nevšímá nebo se jen očichají a každý se jde svou cestou, aniž by se pokusili sežrat. Rozhodně nevyštěkává ostatní psy ani lidi už na 5 metrů.

Říkáte si, že takhle by se měl správný pes chovat?
Pes ano, ale podle toho co se dočítám, tak to pro jorkšíry neplatí. Pokud se totiž někdo v jorkie skupině zeptá, co dělat s tím, že jork vyjíždí na jiné psy, nechce se koupat nebo česat ba dokonce při péči o sebe vyjíždí na vlastní členy rodiny, dozví se, že je to úplně normální, protože je to jorkšír a jejich jork to dělá taky. A taková odpověď obvykle přijde od 7 z 10-ti lidí.

Přijde mi to dost děsivé, protože jork je opravdu učenlivé, inteligentní plemeno, které přes svou občasnou tvrdohlavost se svým pánem dost ochotně spolupracuje, zvláště, když mu z toho kápne něco dobrého na zub a dokáže se naučit řadu povelů a kousků.
Vzhledem ke svému vzhledu je koupání i česání nutné, takže naučit ho tuto péči snášet, když už ne si ji užívat, by mělo být prioritou každého majitele, ať už se svého psa rozhodne udržovat v dlouhé, polodlouhé nebo krátké srsti.
Je škoda "zničit" takového temperamentního a hravého psa jen tím, že v něm člověk vidí plyšovou hračku či dítě, místo psa, kterým ve skutečnosti je.


Přes svou roztomilost je jorkšír pes jako každý jiný a alespoň základní povely jako sedni, lehni, vstaň (nebo stůj) a zůstaň, které využijte i při péči o srst by měl umět každý. K tomu samozřejmě patří i přivolání a chůze u nohy, které využijete na procházkách.

Tak šel čas

14. července 2015 v 21:19 | Jana Š
Nedávno mi mamka vyprávěla různé zážitky s dětství. Došlo samozřejmě i na zvířata :-)
Mamča se narodila v roce 1950 a tehdy v naší obci (po svatbě se naši odstěhovali a na začátku devadesátých let se vrátili zpět) ještě téměř auta nejezdila - první zde bylo v roce 1956.
Za to byli cesty plné koňských povozů, všude se chodilo pěšky nebo jezdilo vlakem.

Mamka nikdy neměla psa, ale měli kočky. Nejvíce si pamatuje na Micinku, narodila se v Praze v kotelně. Krmení žádné nedostávala, lovila jen myši a k pití dostávala mléko.
Pokud Micka přinesla blechy, zasypala ji babička (moje) DDT a tím se jich snadno zbavila. I přes tento způsob chovu (a nebo třeba díky němu), se dožila 17-ti let.

Co se týče psů, prakticky neexistovalo, že by pes mohl do domu, nedej bože do postele. Vesměs se jednalo o psi hlídací, středně velké, strakaté voříšky.

Když opustím hodně vzdálenou minulost, sama si pamatuju na devadesátá léta. Když sjem chodila do školy, byla vesnice plná německých ovčáků a jejich kříženců, strakatých voříšků střední velikosti, nebo strakatých "jezevčíků".
Čistokrevní psi se vyskytovali zřídka, když tak šlo většinou o plemena lovecká - jezevčíky, kokršpaněly a fousky.
Většinou byli krmeni zbytky od stolu nebo speciálními kolínky pro psy, na procházky se nechodilo a když se náhodou setkali psi stejného pohlaví, většinou to skončilo pořádnou rvačkou.
Hlídání fenek se nijak zvlášť neřešilo, štěňata se rodila z každého hárání a pak se topila. Neříkám, že to tak dělali všichni, ale pár případů od nás ze vsi znám.
Veterináře většina psů viděla jednou do roka, když přijel naočkovat psy proti vzteklině.

Pokud se pes toulal po vsi, nikdo to neřešil - však on se domů vrátí. Když ho nezajede auto.

Když tak vzpomínám na spolužáky, snad krom jedné kamarádky nikdo ani neřešil nějaké chození na cvičák, natož, aby provozovali psí sporty. Však většina z nich se v ČR teprve objevovala.
Psa s papíry neměl téměř nikdo - a když, už se o něm mluvilo jako o snobovi.

Kolem roku 2000 nastala změna. Pomalu, ale jistě se začalo krmit granulemi, někteří psi se už dostávali alespoň občas na procházky. Na vsi se začali objevovat "čistokrevná" plemena (nevím zda byla opravdu s PP, nebo jen jako konkrétní plemena vypadala). Stále ještě byla převaha voříšků a NO, ale začali se prosazovat zlatí retrívři, pudlové, irští setři...

Někdy kolem roku 2008 se začala ves rozšiřovat o nové bytové domy a tak začal boom jack russel teriérů, čivav, jorkšírů, špiců... Z velkých psů je tu převaha zlatých a labradorských retrívrů, německých ovčáků tu už moc není a křížence už téměř nepotkáte. A už vůbec ne ty klasické strakaté venkovské voříšky.
Na procházkách už se se psy potkáte prakticky v každou denní i noční dobu (zvláště v létě) a málo kdy dojde k šarvátkám. Většinou není problém jít ve 3-6 psech-samcích a k žádným potížím nedojde.

Spousta psů také bydlí doma - to poznáte, když večer procházíte ztemnělými ulicemi a jen málo kde na vás vystartuje z poza plotu pes. Pejskaři, se kterými se sem tam dávám do řeči buď BARFují nebo krmí nejdražšími granulemi, hodně jich má psa z útulku, zachráněné z množírny přes různá občanská sdružení nebo s PP.

Dost lidí absolvovalo se svým psem alespoň školku pro štěňata, mnozí se věnují agility či caniscrossu.

Na veterinu dojíždí na všechna důležitá očkování, spousta psů dochází do salonů.

Časy se opravdu mění, pro psy většinou k lepšímu. Má to, ale i stinné stránky.
Čím dál více se omezuje volný pohyb psů. U nás je třeba povelen jen na travnatých veřejných prostranstvích vzdálených 100 m od nejbližšího domu (nebo jeho plotu je-li oplocený). Problém je, že žádný takový pozemek tu není. A tak musíme chodit na polní cesty nebo jezdit do psích výběhů do Prahy. No není to ironie?

Ale uznávám, že si za to pejskaři mohou sami. Ne všichni jsou totiž natolik slušní, aby hromádky po svých psech uklízeli. No, a pak to tak dopadá.

NEKRMTE ZVÍŘATA v zoo!

3. července 2015 v 17:41 | Jana Š
Na začátku června se objevila smutná zpráva. V pražské zoo uhynulo mládě pštrosa emu, kterému nějaká "dobrá duše" dala větvičky tisu na přilepšenou.
Ony ty cedulky na výbězích ani pasáže v návštěvním řádu o tom, že se zvířata krmit nesmí, nejsou pro srandu. Spousta zvířat má speciální jídelníček, některá mohou jíst víceméně všechno, pro další může být jedovaté i to co pro jiná ne.

Jak by se asi "krmičům" líbilo, kdyby takhle někdo přišel a začal krmit jejich zvířata bez ohledu na to, zda je to jejich normální strava nebo ne?

Každý rok se lze bohužel dočíst o nejrůznějších případech, kdy návštěvníci nevhodným krmivem (ať už byl jejich cíl ublížit či ne) způsobili závažné onemocnění či dokonce smrt zvířete v zoo. A ne jen v zoo.
Majitel několika ovcí u nás ve vsi má problémy s lidmi - obvykle to jsou maminky s malými dětmi nebo celé rodiny - kteří je krmí !měkkým! pečivem. Už nejednou musel řešit koliky.

V sousední vsi museli pro změnu řešit krmení jejich koní a tak udělali dvojitou ohradu. Mají dva elektrické ohradníky v cca metrovém rozestupu, aby lidé nemohli koně krmit přímo. Co na tom, že hned na několika místech ohrady je cedulka NEKRMTE KONĚ.

Hodně známý je také případ, kdy ve Slatiňenech kdosi nakrmil převalského koně tisem. Co na tom, že šlo o dobrý úmysl koni přilepšit - život mu to nevrátí.

Pokud už nutně musíte zvířata krmit, zeptejte se majitele co je pro ně bezpečné (V případě koní může ublížit i velikost podaného jídla - velké kusy zeleniny či ovoce mohou ucpat jícen apod.; u většiny zvířat způsobí mekké pečivo nadmutí či těžké koliky.) a rozhodně neotrhávejte stromy v okolí. Ne jen tis je jedovatý - koni ublíží i velké množství dubového listí.

Co se týče v zoo, mělo by platit, že se zvířata nekrmí - pokud vám krmení nedá sám ošetřovatel (krmení, žiraf, velbloudů) nebo nejsou v blízkosti automaty na krmivo, které zvířatům neublíží.

Ve výsledku nemusí jít jen o to, že dáte zvířeti něco nevhodného, ale co kdyby zvíře krmil každý návštěvník? Buď zvíře ztloustne nebo se objeví zdravotní potíže z přecpání.

Než vyrazíte do zoo či na procházku kolem výběhu ovcí, koní ... zamyslete se nad tím, jak by se vám líbilo, kdyby někdo krmil bez dovolení vaše zvíře a ještě věcmi, které pro ně nejsou vhodné.


Mládě pštrosa emu z pražské zoo. Těžko říci zda to není zrovna to, kterému neukázněný navštěvník přivodil smrt.

Pozitivní a negativní posilování

2. února 2015 v 17:43 | Jana Š
Téma týdne se mi perfektně hodí na to, o čem jsem dnes chtěla psát.Ve světe psů existuje spousta předsudků. Ať už se týkají takzvancýh bojových plemen (která mají pověst zabijáků psů a dost často i dětí) nebo jorků a dalších malý psů (o kterých si půlka lidí myslí, že je nelze vycvičit) nebo různých druhů výcviku.

Co se týče "bojových" plemen a mrňat, vždy je to o výchově. Pokud majitel bude na výchovu kašlat, tak bude mít z pitbulla rváče a "kousavce" a z jorka nebo čivavy vzteklouna. Pokud se bude ovšem věnovat alespoň základnímu výcviku a socializaci, budou z obou typů psů ty největší mazlové a budou také vycházet z většinou psů, byť u bullů třeba ne stejného pohlaví.

Existuje více možností výcviku psa. A než jsem četla knihu Františka Šusty, brala jsem to tak, že jen pozitivní motivace je to pravé. Byla jsem zasažena předsudky skrz některé lidi, knihy i to co jsem občas viděla. Jenže, nic není černobílé, a když se to dělá s rozumem, mohou oba způsoby fungovat (i když pozitvní posilování líp :-D)

Jenže ono nejde ani tak o pozitivní motivaci, jako o pozitivní posilování. Tak jak to chápu dnes, v tom vidím dost velký rozdíl a zláště pak, když to srovnám s některými dalšími knihami o pozitivce, které jsem četla.

Aby bylo jasné, o čem bude v následujích řádcích psát, je třeba si vysvětlit několik pojmů.

Pozitivní motivace - výcvik pozitivním posilováním, ideálně bez jakýchkoli trestů, výjimečně s použitím trestů negativních (Tak byla původně chápána a byla tak i popsána v první knížce, kterou jsem o pozitivce četla.)

Pozitivní posilování - pes splní úkol, protože chce (vidina odměny - ať už jakékoli); zvyšuje četnost opakování
Negativní posilování - pes splní úkol, protože dostává to co neche (např.: tah vodítka na krku, tlak ruky na zadek, tlak holeně (v případě koní) ...); zvyšuje četnost chování
Pozitivní trest - pes dostane něco co nechtěl (škubnutí vodítkem, vytřepání za kůži, ránu od el. obojku); snižuje četnost chování
Negativní trest - pes přišel o něco co chtěl (odměna = pamlsek, hračka, přítomnost člověka, přítomnost dalších psů ...); snižuje četnost chování

Na včerejším semináři se pan Šusta nejednou zmínil o tom, že ani ve výcviku psů (potažmo jakýchkoli zvířat) neznamená vždy pozitvní dobré a negativní špatné.
A byť jsem měla vždy k negativnímu posilování negativní vztah a od určité doby jsem se snažila vždy cvičit pozitivním posilováním, teprve včerejšek mi otevřel oči v tom, že se vlastně i v "pozitivce" negatvní posilování objevuje.

Třeba učení chůze na vodítku. Jeden ze způsobů, který jsem se naučila v rámci výcviku pozitivní motivací je, se zastavit ve chvíli kdy pes tahá. Vodítkem se neškube, prostě se jen stojí a čeká, dokud se pes neuklidní a nepovolí vodítko. Pak následuje pochvala a odměna a jde se dál, dokud zase nezačne táhnout a pak se celý proces opakuje. A při tom, byť se má jednat o výcvik pozitivní motivací, je v tomto případě dosaženo výsledku negativním posilování (na krk psa je stále vyvíjen tlak, byť si ho způsobuje sám).

Přiznám se, že jsem si tohle nikdy neuvědomila a nevím, zda ten co mě to učil jakožto pozitivní způsob si vůbec uvědomuje, že by vlastně do pozitivní motivace (tak jak byla původně chápána) nepatřil.

Negativní posilování tedy beru na milost - trochu. V určitých situacích se tomu člověk nevyhne, nicméně cvičit psa tak, že mu tlačím zadek, lopatky ... cokoli k zemi, abych u něho dosáhla pozice, které chci, se mi stále příčí. Není to pro něj bolestivé, ale vlastně ho to degraduje na pouhou loutku.

Pro mě je pořád lepší, když si Crazy sám přijde na to, co po něm chci, ať už tak, že správné chování zachytím, nebo tak, že si ho vymyslí sám. Někdy je fajn i navádění, ale je otázkou jak moc pes vnímá to co dělá, když má před čumákem pamlsek. Nicméně v minulosti jsem tento způsob výcviku preferovala a s jeho pomocí se toho naučil opravdu hodně.

A ještě jedna malá poznámka. Dle dotazů na některých FB diskuzích zjišťuju, že si dost lidí myslí, že pozitivní motivace (nebo posilování) = cvičení za pamlsky. Říkají, že cvičí pozitivně nebo klikrtréninkem. Pak z jedné slečny vylezlo, že sedni naučila tak, že psovi zatlačila na azdek a když si sedl, klikla mu a dala pamlsek. Byť slečna použila klikr a pamslky, stále se jednalo o posílení negativní.

To, že člověk dává odměny, ještě neznamená, že cvičí pozitivním posilováním. A to, že psovi neškubete vodítkem na krku, ještě nemusí znamenat, že necvičíte posilováním negativním.

Zjistila jsem, že mezi obojím může být hranice dost tenká a člověk opravdu musí vědět co dělá, pokud se chce do pozitivky pustit.

A ještě malá poznámka na závěr. I doměna může být trestem a trest odměnou. Neboť o tom co je odměna a co trest, rozhoduje vždy zvíře a ne vy!

Na Silvestra nestřílím

28. prosince 2014 v 14:46 | Jana Š
Na Facebooku vznikla jedna událost, která mě dosti zaujala. Její původní název "Na Silvestra nestřílím" byl později přejmenován na "Silvestr bez raket a petard".
Když jsem se tam včera ráno přidala já, bylo přihlášeno 5000 lidí, dnes už 31 000.

Byť to tak původně jistě nebylo zamýšleno, čím více lidí potvrzovalo účast, tím více se na stránce události rozpoutávali hádky mezi těmi, co si Silvestr bez ohňostroje nedovedou představit a těmi co jsou zásadně proti a nejraději by ohňostroje zakázali.

Jasně to ukazuje českou povahu. Lidi se dokáží zhádat kvůli každé "hlouposti" a nejsou ochotni slyšet argumenty protistrany. Sama jsem se přihlásila, že se události zúčastním.
Přiznám se, že moje účast nebyla podložená tím, že ohňostroj beru jako týrání zvířat (I když ty idioty, co hází petardy přímo po zvířatech - což jsme s Crazym zažili na vlastní kůži a u nás ve vsi je jedna fenku, která kvůli rachejtli co jí nějací prevíti hodili pod nohu, o nožku přišla - bych za týrání zvířat klidně nechala zavřít.), ale pro to, že je dle mého ohňostroj prostě vyhazování peněz. Když se můžu podívat na ohňostroj, které pořádá město/městys/vesnice, kde žiji, proč utrácet vlastní peníze, že?
Můžu je využít na, pro mě, podstatnější věci. Třeba semináře o výcviku psů. :-)

Mezi mými přáteli či známými je dost lidí, co celý rok naříkají, jak nemají peníze, že si musí půjčovat od přátel či rodiny na nájem - a na Silvestra (dle vlastních slov) utratí 2000 - 3000 Kč za rachejtle. Když jsou pořád bez prostředků, proč ty peníze raději neutratí za něco smysluplnějšího nebo si je nenechají stranou na nájem na příští měsíc?
Nad jednáním některých lidí prostě zůstává rozum stát.

Nicméně to co jsem chtěla napsat je, že mi přijde zbytečné dohadovat se nad tím, zda rachejtle ano či ne. Nechť si každý zváží, zda mu těch pár záblesků stojí za vynaložené prostředky. Protože jen kvůli psům, kočkám, koním či divokým zvířatům se nikdo, kdo sám nemá bojácné zvíře, rachejtlí nevzdá.

Spíše by se nad sebou měli zamýšlet ti, které baví házení petard po zvířatech úmyslně. Protože to je pořádná prasárna a tací by zasloužili, aby jim někdo oplatil stejnou mincí.

A na závěr pár mých postřehů.
- V obdodí okolo 31.12. psa raději nepouštějte z vodítka. I když se petard normálně nebojí, stačí aby mu nějaká "dobrá duše" odpálila petardu za zadkem a Silvestra a třeba i několik dalších dní strávíte hledáním svého tuláčka.
- Pokud se pes bojí ohňostroje zkuste ho to během roku odnaučit. Dají se koupit výcviková CD s bouřkou, ohňostojem, střelbou ... a tak ho na rány navyknout.
- Jestliže se váš pes bojí, vemte ho domů. Hrajte si s ním nebo cvičte, co nejvíce ho utahejte (i venku). Odpoutejte jeho pozornost od toho co se děje venku.
- Jestliže víte, že se váš pes bojí, nenechávejte ho doma samotného. V návalu paniky by si mohl ublížit - a nebo zdemolovat byt.
- Psa neutěšujte. Tvařte se, že se nic neděje. Nepobíhejte po bytě od okna k oknu, tím ho ještě více znervozníte.
- Několik týdnů před Silvestrem můžete psovi nasadit Bachovy Esence, ať už namíchané na míru nebo antistresové.
- Uklidňujícím lékům od veterináře se spíše vyhněte. Nevím, zda už jsou na trhu nějaké lepší léky (zeptejte se ho), ale ještě před třemi lety se dávaly takové, po kterých byl pes ochromený, ale vnímal vše. Tím pádem se dostal ještě do většího stresu, protože ho tělo neposlouchalo - nebyl schopný se postavit, motal se ..., ale děsivý element přetrvával.

Čím více psa v průběhu dne unavíte, tím lépe půlnoc zvládne.

Apassionata - Zlatá cesta

14. prosince 2014 v 11:58 | Jana Š
Na Apassionatě jsem byla v roce 2010, 2011 a 2012. Loni se v ČR nekonala. Když jsem zjistila, že se letos opět vrací, chvíli jsem váhala zda do toho jít či nikoli.
První vystoupení, na kterém jsem byla se mi sice dost líbilo, ale každý další rok mi přišel o něco horší a především vystoupení stále stejná.
Když jsem četla recenzi, že došlo ke změnám v programu a jsou nová vystoupení, rozhodla jsem se to zkusit. A NELITUJI.

Dorazila jsem už o hodinu dříve, abych se nemusela mačkat u rentgenů a v klidu našla své místo. Pak už jsem se jen bavila tím, jak se lidé uvelebují na místech, aby byli za chvíli jinými návštěvníky nebo pořadateli vyhnání s tím, že jsou sice na správných sedadlech, ale ve špatném sektoru. :-)

Záčátek byl opět poněkud ucouraný a já si říkala, zda to vůbec mělo smysl, ale pak už to stálo za to.
Jako obvykle mě nejvíce uchvátili španělé a frísani, ale překrásný byl také Azteca. Nechyběli ani oslíci, poníci, shire a bretoň a nově též koně plemene Menorquin, o kterém jsem ještě nikdy nečetla a že mám knížek o koních spoustu.

Ze starých vystoupení chyběli islanďani a volná drezúra lusitano (alespoň mám dojem, že to byli lusitáni, či něco podobného), což mě osobně vůbec nevadilo.
Naopak je ve volné drezúře nahradila směsice koní několika plemen (arab, frís, španělé, poník a shetlanďan). To vypadalo daleko lépe než stádo bílých/plavých koní a také si vysloužili bouřlivý potlesk.

Džigitovka letos dostala více prostoru a ve většině dalších vystoupení jsme se dočkali vzpínání, chůze po zadních a dalších nadzemních cviků vysoké školy (dokonce i v podání shtelanda a bretona), opravdu rychlého a dlouhého couvání a poprvé také ukázky westernu.

Při závěrečném defilé se účinkující dočkali potlesku ve stoje. Takhle nadšenou atmosféru jsem na Apassionatě ještě nezažila.
Jako vždy i na závěr letošní show jsme mohli sejít k aréně a pohladit si některé z vystupujících koní, poníků a oslíků. V té době už velká část téměř zaplněné arény odešla a udělala chybu. Za prvé mohli být svědky žádosti o ruku mezi dvěma z tanečníků (a ona řekla ano :-)) a když koně opouštěli arénu, ještě nějaký ten kousek předvedli. Ať už velmi rychlí cval ve volnosti, rychlé couvání přes celou délku arény (divím se, že se mu nezamotali nohy) nebo odchod po zadních.

Mám pocit, že letos to poprvé opravdu za ty peníze stálo a doufám, že příští rok to bude stejně dobré nebo ještě lepší než letos. :-)

A na závěr pár videí. Jsou z youtube kanálu Apassionaty a můžete v nich vidět několik ukázek z vystoupení.

Ukázky z většiny vystoupení show

Ukázky z akčních vystoupení
Ukázky z drezúrních vystoupení

Stříhání jorkšírského teriéra

7. prosince 2014 v 9:36 | Jana Š
Dle standartu jorkšírského teriéra se jedná o psi s dlouhou srstí, ideálně až na zem. Venku se však s takovými psi obvykle nesetkáte.
Mít psa v dlouhé srsti není zvlášť náročné, jestliže má pes srst kvalitní (což bohužel u psů bez PP zdaleka nebývá pravidlem) a nechcete ji udržovat přímo ve výstavní kvalitě.
Pokud máte psa s kvalitní srstí, stačí 1x denně vyčesat (u hedvábných psů často stačí česat třeba i jen 1x za 3 dny), koupání psa čeká zhruba každých 3-6 týdnů. Obvykle se po koupání používá i kondicionér.

U výstavních psů je pak péče náročnější. Srst se musí napouštět olejem a balit do balíčků, aby se nepoškodili konečky. Pokud už potkáte výstavního psa na ulici nebo třeba na cvičáku, bude mít srst zabalíčkovanou a pravděpodobně i nějaký lehký obleček, aby zabránil případnému rozbalení.

Výstavní jorkšír se zabalíčkovanou srstí a v ochraném oblečku.
Odměnou za takovou péči je pak pes splňující standart a možnost vítězství na výstavách. Jelikož však Crazy není výstavní pes, nehodlám ho dlouhou srstí "trápit" a tak její délku udržuji v přiměřených mezích.

Jorkšírský teriér ve výstavní srsti.

Jorkšírský teriér je nicméně pes, kterého lze stříhat a vypadá dobře. Dříve se stříhalo prakticky výhradně "na westíka" ), dnes většina psích salonů vychází zákazníkům vstříc a psa vám ostříhají přesně dle vašeho přání.
Nikdy jsem Crazyho na westíka stříhat nenechávala, neboť se mi kulatá hlava u jorků moc nelíbí. Takže hlavu, nohy a ohon nechávám dlouhé a tělo nechávám stříhat.
Majitelům psů v srsti (ať už výstavní nebo ji prostě jen udržují delší, protože se jim to líbí) se často zlobí, že si lidé pořídí jorkšíra a pak ho stříhají, když jeho přirozeností je srst dlouhá. Proč si třeba nepořídí krátkosrstou čivavu?

Když se mě na to někdo zeptá, je moje odpověď jasná. Čivava není jorkšír. Povahově je to jiný pes. A za druhé jakožto alergička jsem chtěla psa, který nepouští chlupy.

Crazyho tedy jako mnozí jiní nechávám stříhat, byť je papírový. Poprvé jsem ho nechala ostříhat v 9-ti měsících. Z černého psa se tak rázem stal pes stříbrný. Přes zimu však nechávám narůst srst dlouhou.
První stříhání v roce Crazyho čeká, když se začne oteplovat - tedy někdy v dubnu. To, ale ještě nejde do hola. V červnu přecházíme na 5 mm, v srpnu už mu nechávám srst zkrátit jen na 1,5 cm a poslední stříhání v říjnu zkracujeme jen na 2,5 cm. Pak ho nechávám zarůst.

Crazy v zimní srsti a po ostříhání. Tehdy jsme ještě chodili do psího salonu Dasty a tohle ostříhání nedopadlo vůbec podle mých představ. Takže jsme změnili salon.
Crazy v zimní srsti 2014
Crazy po prvním zkrácení - jen upravená hlava a oholené uši
Crazy letos prvně na 5 mm.

Momentálně chodíme do psího salonu Sofie a nemůžu si ho vynachválit. Pokud chcete můžete se psem zůstat po celou dobu úpravy, pokud ne, můžete si jít zatím nakoupit. Salon Sofie se nachází u metra Luka, takže je v blízkém okolí Tesco expres, Albert, Kik, nekolik květinářství, lékáren, trafik a papírnictví, najdete zde i drogerie Rossman a Teta.
"Kadeřnice", prostředí i ceny jsou velmi příjemné. V zásadě máte pocit, že vstupujete do lidského kadeřnictví až na ty spousty oblečků a stůl na stříhání ve prostřed místnosti.

Upravit jorkšíra si však člověk může doma i sám.
Nápomocen by vám mohl být článek "chodníkoví" šampioni; 4. díl.
Nejlépe je, postavit psa na pračku či stůl. Za prvé se vám bude lépe pracovat, za druhé vám neuteče.
Pes by mě mít zvládnutou základní poslušnost. Důležité je především zůstaň. Předpokládám, že nikdo nechce, aby mu pes seskočil ze stolu a oproti psímu salonu, asi nebudete mít doma vývazy.
Zvláště při prvním stříhání je třeba pracovat pomalu a hodně odměňovat. Některým psům vadí zvuk fenu či holícího strojku. Když jsem Crazymu prvně holila uši sama, nejdřív jsem mu dala strojek očichat, pak jsem ho zapnula ve větší vzdálenosti od něj a odměňovala, když se nebál. Až pak jsem se vrhla na uši, dělala jsem časté pauzy a odměňovala klid. S fénem jsem postupovala stejně a z počátku jsem ho pouštěla jen na první rychlostní stupeň.

Jak jsem se zmínila výše Crazymu sama upravují uši - vyholení do jedné třetiny a obstřihnutí. Používám "lidský" strojek na vlasy a nůžky s kulatou špičkou (koupíte v lékárně). Také mu vystřihávám chlupy mezi polštářky, upravuji tlapky a vystihávám ho kolem očí, konečníku a zastřihují dlouhé chloupky na špičce penisu.
Zvláště na zadaček je třeba dávat pozor. Už jsem se setkala se dvěma lidmi, kterým jorkšír kvůli chlupatému zadečku málem umřel. Jednou z nich byla naše první psí "kadeřnice".
Jork často sáňkoval a snažil se kousat do zadku, čemuž panička nevěnovala velkou pozornost. Po pár dnech se začal svíjet v bolestech, snažil se kadit a nešlo mu to. Panička ho tedy popadla a jela s ním na veterinu, neboť si myslela, že něco sežral a to ho ucpalo. Veterinář ho nejdřív prohmatal a pak mu chtěl změřit teplotu. Do konečníku se, ale nedostal, protože chlupy kolem něj byly zcela slepené zbytky stolice. Stačilo pořádně vystříhat okolí řitního otvoru, pes se vykadil a byl zase jako rybička. Podobný příběh si můžete přečíst i v jedné z knih veterináře Herčíka - tak mě napadá, jestli zrovna nešlo o naší kadeřnici. :-D

Pokud chci celkovou úpravu, pak jdu do salonu a s drápky na veterinu, neboť drápky jsou jediný úkon, u kterého Crazy prostě držet nebude.
Pokud není čas zajít do salonu, tak sama upravuji ofinku a trochu zkracuji délku hlavy, aby si ji nepřišlapoval. Nicméně ho ani sama ani v salonu nenechávám stříhat do kulata. Střih na westíka se mi moc nelíbí.

Pokud si chcete stříhat jorkšíra sami, je podle mne ideální, když zajdete alespoň jednou do salonu, kde smíte být přítomni po celou dobu (a osobně bych nikdy nešla do salonu, kde během stříhání být nesmím) a podíváte se, jak se to dělá. Videa a knihy jsou dobrá věc, ale přeci jen to nenahradí, vidět stříhání na vlastní oči.

Jen na jednu věc je třeba myslet. Pes bude v salonu v cizím prostředí, takže se tam může chovat daleko slušněji, než až se ho budete snažit stříhat doma.

Crazy ostříhaný na 3 mm. Rok 2013. Na 3 mm byl tehdy stříhán poprvé a naposledy. Zdálo se mi to už moc, takže teď už nejdeme pod 5 mm.

Odčervení

5. října 2014 v 20:45 | Jana Š
Nějak mi to nedá a rozhodla jsem se napsat článek s tímto tématem.
Crazy byl klasicky odčervovaný jako štěně a následně až do jednoho roku každý měsíc. Tak jak nám doporučil veterinář. Nikdy ho nesnášel úplně dobře.
Zvracel a měl průjmy, i když jsme zkoušeli nejrůznější přípravky. Nejůř dopadl po Cestalu, kdy jsme museli jet narychlo na veterinu. Už za deset minut po podání zvracel a měl silný vodový průjem, klepal se, kňoural a pořád usínal ...

Pak jsme se ještě jednou vrátili k Banminthu. Zvracení nastalo po necelých dvou hodinách průjem asi po pěti.
Po dohodě s veterinářem jsem tedy s odčervováním přestala a začala jsem dělat parazitologii. Vzorky odebírám 10-14 dní - jednou denně velikosti hrášku. Je to už rok a půl nazpátek.
Když jsem tehdy na internetu hledala jak odčerovovat dospělé psy, o tom, že by se odčervovat vlastně neměli jsem nenašla ani slovo.
Když jsem opět hledala před pár týdny, když jsem zrovna zase sbírala vzorky, už jsem našla poměrně dost článků - ať na webech nebo přímo na stránkách veterinárních klinik - kde již píší o nesmyslnosti odčervování dospělých psů.

Na rozdíl od očkování, které je preventivním úkonem, je odčervení vlastně léčbou. Proto je nesmyslné psa každé tři až šest měsíců odčervovat - pokud parazity nemá.
Naopak by v těchto intervalech mělo dojít k vyšetření vzorku trusu na parazitologii a teprve podle výsledku buď odčervit nebo ne.

Když jsem se zapojila do jedné diskuze na fóru, kde se majitelka intolerantního jorka ptala, jak odčerovovat, když je mu po tom zle, psala jsem tam právě o této možnosti.
Na to hned padl dotaz, co když se nakazí krátce po tom, co byla parazitologie provedena?
No, a co když se nakazí den po odčervení? Jak jsem psala výše, odčervení je "léčba" nikoli prevence, takže už několik málo dní po odčervení, může dojít k nákaze.

Proto je odčervení vlastně nesmysl, pokud není provedena parazitologie (kde objeví i vajíčka) nebo pokud nenajdete škrkavky či tasemnice přímo v trusu.

Faktem je, že znám minimum lidí, kteří volí parazitologii místo preventivního odčervování, i když je to pro psa šetrnější. Je to rozhodně každého věc, nicméně je dobré o této možnosti vědět pokud by se u vašeho psa vyskytli alergické reakce na odčervovadla.

Všechny knížky o výcviku vyhodit ...

20. září 2014 v 15:54 | Jana Š
Někdy před prázdninami byl v pořadu Jana Krause trenér a cvičitel zvířat v pražské zoo František Šusta.
Krom výcviku zvířat v zoo se věnuje i kynologii a má celou řadu seminářů a besedoseminářů o pozitivním výcviku psů, koní a papoušků.

Pořad Jana Krasue - část s Františkem Šustou

Vystižená část - František Šusta je od 18:26 min.

Pořad mě zaujal, takže jsem si pak pana Šustu nalezla na internetu, kde jsem se mimo jiné dočetla, že mu má v září vyjít kniha.
Pak jsem na to jaksi pozapomněla až minulý týden jsem na ni náhodou narazila, když jsem sháněla knihu jinou (Masáže psů).

Trénink je rozhovor ... ve kterém má i váš pes co říci je název knihy pana Šusty. Sice ji ještě nemám dočtenou (jsem na 150 stránce), ale už teď jsem zjistila spoustu věcí, které mi v pozitivním posilováním jaksi unikaly. Třeba to, že luring není úplně ideální způsob výcviku, proč Crazy odmítá nosit aport nebo jak odnaučit strach z vysavače (či čehokoli jiného).
V knize je krásně popsáno, jak naučit psa doopravdy komunikovat nebo spíše jak se naučit číst co vám chce váš pes sdělit.

Dala bych ji za povinnou četbu všem pejskařům - ať už cvičí pozitivně, klasicky nebo vůbec - protože se tam dozví spoustu užitečných věcí, které by je ani nenapadly.

V knize jsou jak nejrůznější definice, příklady z praxe, tak také způsoby, jakymi se dá pes vycvičit. Pravda nesouhlasím se vším na 100%, ale z těch knih co jsem o pozitivním posilování četla mi tahle dala opravdu nejvíc.
A že jich nebylo málo:

Dále ještě:

Díky principům a sem tam i vědeckým definicím, které jsou vzápětí vysvětleny v "lidštině" jsem konečně přišla i na věci, které mi dříve nebyli zcela jasné. I doplňující kreslené vtipy nebo srovnání příběhů psů a lidí (člověk a pes ve stejné či podobné situaci a rozdíly či shodnosti v jejich chování) jsou věci, která zaujmou a mnohé vysvětlí.
Protože zatím co v jiných knihách bylo většinou napsané, že TO TAK JE, zde se dočtete PROČ TO TAK JE.

I tak mi i ostatní knihy ve výcviku často pomohly - hlavně Dogdancing a Klikrtrénink - nicméně mít dřív knihu Trénink je rozhovor, nejspíš by žádné z předchozích knih nepotřebovala - až na Dogdancing, kde jsou popsané konkrétní cviky.

Opravdu vřele doporučuji!

Ten dělá to a ten zas tohle

7. září 2014 v 11:41 | Jana Š
Každý pes byl k něčemu primárně vyšlechtěn. Někteří byli už od začátku šlechtění jako mazlíčci, jiní pro lov, pasení, hlídání nebo zápasy.
Proto je až udivující, jak někteří majitelé psů nechápou jejich chování. Myslela jsem si, že jsou lidé natolik zodpovědní, že si o plemeni něco přečtou, než si ho vyberou a že jim k němu něco řeknou i chovatelé.
Přesto dle dotazů, na které na internetu sem tam narazím, mi připadá, že ne.

Jak jinak by se majitel mohl ptát PROČ mu v lese utíká bígl či výmarský ohař za zvěří? Obě to jsou lovecká plemena a pokud je člověk od malička neučí sebekontrole, tak v případě, kdy možnost stopování či štvaní mají, ji využijí.

Proč my teriéři roztrahali zakrslého králíčka? Možná proto, že byli šlechtění k lovu a zabíjaení malých zvířat.

Proč se můj pitbull pokusil roztrhat jiného psa? Třeba to bude tím, že byl vyšlechtěn ke psím zápasům.

A proč moje bordera neustále pobíhá kolem lidí/jiných psů atd., a štěká na ně? Protože je pro ni přirozené vše shánět do stáda ...

Mohla bych pokračovat dál, protože každé plemeno bylo k něčemu stvořené.

Dnes však velká část plemen své původní využití ztrácí, ale v genech to stále mají. Ale rozhodně to neznamená, že se jack russel nebo jork nesnesou s králíkem či kočkou, že každý pitbull roztrhá všechny psy co potká, nebo že bordera bude běhat po silnici a shánět auta nebo cyklisty dohromady (takovou jsem znala :-D).
A stejně tak může výmarskému ohaři vyskočit před nosem srnka z křoví, ale on ji nebude pronásledovat, pokud nedostane povel, že smí.

Pokud se totiž majitel o plemeno co má doma zajímá a nevybral si ho jen proto, že se mu líbí, tak ví moc dobře jaké slabiny se v jeho povaze vyskytují a dokáže je začít eliminovat již ve štěněčím věku.
A tak se štěně russela bude seznamovat s králíky či kočkami, pod dohledem již od útlého věku, štěně pitbulla bude chodit na procházky s dalšími štěňaty a hodnými dospělými psy, nebo rovnou do školky pro štěňata, se štěnětem výmara majitel začne vyrážet do lesa na stopovačce a pilovat přivolání za všech okolností a sklony k pasení borderky se eliminují jinou zábavou - třeba agility nebo dogfrisbee ...

Je rozhodně škoda - a zvláště pro psa - když majitel neřeší přirozenost svého psa a pak ho kvůli ní trestá místo toho, aby nevhodné chování prostě přeučil nebo (ideálně) zarazil již v nejútlejším věku.

A proč třeba nevyužít původní povahové rysy plemen k psímu sportu?

Zvířata kam se podíváš ...

14. srpna 2014 v 18:41 | Jana Š
Ne, teď vážně nemám na mysli to, že je můj web plný fotografií zvířátek :-) Po hodně dlouhé době jsem se rozhodla napsat článek k tématu týdne Oblíbená píseň.
Samozřejmně jich je spousta a vybrat jen jednu je těžké. Navíc to z části záleží na mé momentální náladě.

Momentálně je má nej V blbým věku od Xindla X. Asi to má co dělat s mými nedávnými narozeninami :-D

Ale mezi mé nejoblíbenější patří 4 a všechny mají v názvu zvíře nebo jsou přímo o zvířatech.
Začněme tou "nejhorší", kterou si obvykle pouštím, když mám náladu pod psa.
"Taková dirka menší než halíř ..." kdo poznal Vránu od Daniela Landy? Landa Vůbec patří mezi mé nejoblíbenější zpěváky (spolu se Shakirou, Enyou a DJ Antoinem).
Od Landy je pak ještě má hodně oblíbená Smrtihlav. On má vůbec všechny písničky krásné, ale tyhle dvě se mi líbí tak nějak nejvíc.

A jdeme na další písničky. Asi mojí kompletně nejoblíbenější je "Spatřil jsem vlka". Je to krásná středověká píseň, která je dokonalá jak v původní melodii, tak v trochu "divočejší" úpravě viz. níže :-) Poprvé jsem jí slyšela na vystoupení rytířské skupiny Ordo Kromen.
Její originální název je Ai vist lo Lop a zde je třeba od skupiny In Extermo a je to právě ta "divočejší" verze.

A (nejlepší) na konec. Loni na podzim si tahle písnička získala srdce spousty lidí a v rádiu ji za těch 8 hodin co nám v práci hrálo pouštěli minimálně 5x. I video k ní je boží. Určitě si ji pusťte. A o co jde? No, přece o Lištičku, tedy "Jak mluví liška?" :-D
The Fox - Ylvis
The Fox byla velké haló i u nás v práci. A ženský u toho padaly pod stůl :-D

Pokud jste si písničky přehráli nebo je znáte, která se vám líbí nejvíc?

Je kastrace dědičná?

6. května 2014 v 18:16 | Jana Š
Na Facebooku jsem v několika skupinách zabývajícími se jorkšíry nebo množením psů a pomocí psům opuštěným.
Přispěvatelky ve skupině NEMNOŽÍME PSY občas vymyslí nějaký inzerát, který pak dají na Bazoš či podobné inzertní servery a čekají odpovědi. Jako odpovědi na emaily se pak snaží šířit osvětu o množení psů.

Zrovna včera zveřejnila Rominka Ž jeden moc povedený inzerát. Nabízí ke krytí svého kastrovaného psa BORDER ŠPICE a hledá fenky, které jsou ideálně také křížené špicXborder kolie, aby vzniklo nové plemeno.
Cena za krytí je 200 euro.

Na obrázku není text úplně k přečtení, takže zde je kopie:

Ponúkam na krytie psa plemena Borderský špic. Má úžasnú povahu, pracuje rýchlo, rozumne, s radosťou a ochotou.
Otec je Nemecký špic a matka Border Kólia. Obaja výnimočné povahy.
Pes je vykastrovaný no napriek tomu sú po ňom početné vrhy. Zakladáme nové plemeno, preto hľadáme fenky ktoré by boli nášmu fešákovi čo najviac podobné.

Pes je športovo založený - najlepšie keby je aj jeho budúca nevesta keďže sa snažíme o vyšľachtenie športovo vhodných jedincov Border špica.

Cena krytia je primeraná kvalite psa!!!

A teď se držte. Emaily s nabídkami Romče chodí.
Zde je ukázka:
Dobrý deň prajem, mali by sme záujem o krytie. Máme kríženca špica, nie s borderkou ale celkom sú si podobný. Dalo by sa?
odpísala som, jasné v pohode, ale je vykastrovaný neviem či to klapne.
nám nevadí že je vykastrovaný my hlavne chceme pekné šteniatka

A další:
a prosím, kastracia je dedičná ?

A ještě jeden:
Dobrý den, zaujal mě váš inzerát. Máme fenku podobnou vašemu psíkovi. Ale jsme z Prahy? Byli by jste ochotni dojet. Problém je že do Topolčan je to docela daleko a slyšel jsem že je lepší když jede pes za fenkou. Díky ... (jméno vynechávám..)
DOPLNĚNÍ OD ROMČI Z 08.05.2014:
Inak som napísala mu že ak chce môžeme teda prísť na krytie ale je vykastrovaný a to znamená že nemôže mať šteniatka.
odpoveď: Mne to nevadí, len ma mrzí že je to Ďaleko, takú diaľku sa nám neoplatí behať kvôli krytiu, nakryjeme iným psom

To je jen něco málo co Romča zveřejnila.

Člověk pak neví, zda se tomu smát, nebo nad tím brečet. To lidi opravdu nevědí co znamená kastrace? No, někteří asi ne, neboť v reakci, pod tímto příspěvkem jedna přispěvatelka napsala, že i její sousedka byla překvapená, proč se její pejsek nezajímá o "nevěstu" - a to ho pár let před tím ona sama nechala kastrovat.

Stejně zajímavé je, že pes má jezdit za fenou - snad v každé knížce o psech, která se zabývá i chovem je napsáno, že fenka jezdí za psem.

Opravdu lidé nevědí takové základní věci a chtějí vychovávat štěńata? Co z takových štěňat po tom bude?
Přijde mi to stejně divné, jako když si člověk pořídí fenku a když poprvé hárá, honem zjišťuje ve FB skupinách jak dlouho a jak často fenky hárají.
Copak si lidi před pořízením psa vůbec nic nepřečtou? Prostě si jdou pro štěně a pak zjišťují všechno za pochodu? Tohle mi prostě hlava nebere.

A hárání/připouštění je ještě ta lepší varianta nevědomostí.
V jedné FB skupině jsem se také setkala s dotazem: Pes krvácí z nosu a má v bobkách krev. Co to může být? Místo toho, aby ze všeho nejdřív panička volala veterinu, tak sedne k PC a ptá se na netu. Kdyby to bylo v noci a širokodaleko neměli žádnou veterinu, tak to ještě chápu, ale tohle bylo někdy kolem druhé odpoledne a ještě ve všední den!
Myslím, že 90% lidí napadne jako první otrava jedem na krysy. Majitelka pak také psala, že o otravu skuečně šlo - se psem šla na veterinu až druhý den ráno.

Tak nějak jsem koketovala s myšlenkou, že bych si třeba jednou (výhledově v horizontu tak 10-ti let) pořídila chovnou stanici jorků. Ale když tohle čtu, děsí mě představa, ke komu by se štěňata mohla dostat. Člověk může pánečky vybírat sebepečlivěji, ale fakt je, že lidem do duše nevidí a mohou se přetvařovat.
Takže zůstanu jen u toho svého sporťáka a na nějakou chovku si nechám zajít chuť.

Nevraživost majitelů velkých a malých psů

28. března 2014 v 18:57 | Jana Š
Už jednou jsem psala článek na téma Malý vs. velký o tom, jak spolu často nenachazí společnou řeč majitelé psů velkých a malých plemen.

Na jednom fóru kam chodím, nedávno opět proběhla diskuze na tohle téma. No, moc jsem se tam nevyjadřovala. Myslím, si o tom svoje.

I když to třeba bude vypadat blbě, jelikož mám sama jorka, opět se musím zastat velkých psů. Většina velkých psů, kteří jsou pouštěni na volno poslouchá. Proběhnou kolem psa, čuchnou si - někdy chvilku někdy dýl a jdou dál.
Problém je, když je malý pes hysterik a na velkého (a nakonec třeba i na malého, však se nemusí jít seznámit jen velký pes) vyjede. Pak mu to ten větší může vrátit.

Crazy nikdy neměl problém s žádným psem na volno - co se týče agrese. Pravda, dvě štěňata ho chtěla ušlapat, ale zvládli jsme to. Je pár psů, se kterými si nesedí (překvapivě to jsou všechno útulkáči, z nichž jen po jednom vyjíždí Crazy, u jednoho je to vzájemné a ostatní jdou jen po něm). Ale majitlé mají dost rozumu nato, aby tyhle psy nepouštěli.

Ale to, proč jsem se vlastně rozhodla k tomuto tématu opět napsat je, že za poslední týden mi po Crazym vyjeli 4 psi - a všichni mrňavý. A to podotýkám, že těch velkých jsem potkali daleko více a byl s nimi v pohodě.

Začalo to v sobotu na Dog Show Rychety. Tam mi po Crazym skočil buldoček. Ošklivě na něj zavrčel a chňapnul po něm a Crazy se v klidu stáhnul. Ani nezavrčel odpověď. Naproti tomu se tam zkamarádil se stafordem, strakatou pudličkou, krysařicí, bíglem, několika labradory a očichal si i irské vlkodavy.
Týž den odpoledne jsme se byli se ségrou a Tracy projít v Milíčovském lese. Tam byla paní se dvěma jorky - jedním na vodítku, druhým na volno. A samozřejmě ten na volno byl hajzlík, který se ke Crazymu hned vrhnul, začal mu vrčet do tváře a štěkat na něj - a rozhodně to neznělo jako výzva ke hře. Stáhla jsem si Crazyho radši k sobě (byl na stopovačce, povolené cca na 1,5 m). Paní nejdřív nic neříkala a pak na . "Pojď jsem, to je zlej pejsek. To je tak ošklivej pejsek."... Asi jsem se nezatvářila zrovna přívětivě, protože hned -"Já mluvím o tom svém."
Ještě, aby ne, když se Crazy vůbec neozval a nezajímal se o něj.
Na vodítko si ho nezvala a tak nás ten malý prudič otravoval, dokud jsme kolem neprošli.

No a včera. To jsem fakt myslela, že vyskočím z kůže.
Nejdřív jsme potkali jednu slečnu s křížencem jezevčíka. Věděla jsem, že ten Crazyho moc nemusí - jednou se s ním Crazy šel zkamarádit, když byl na volno a jezevčík po něm vyjel - takže mě ani nenapadlo navrhovat, že je necháme očichat. Prcek na nás vrčel, ale Crazy si ho nevšímal a šel si po svém (dostal velkou pochvalu).

Když jsme zacházeli za roh, všimla jsem si, že jde za námi pán s čivavou - a hlavně jsem zaslechla šílené vrčení "jezevčíka", kterého jsme potkali chvilku před tím. Nicméně jsme zabočili a čivavku neřešili. Crazy kadil tak jsme se zdrželi, než jsem to uklidla. To už nás čivava došla a okamžitě se na Crazyho vrhla se šíleným vrčením. Okamžitě jsem Crazyho stáhla, protože ten to zjevně nečekal a stál jak tvrdý Y a nechal si chňapat po čumáku.
A co majitel? Samozřejmě tomu skrčkovi ještě povolil flexinu, aby se ke Crazymu líp dostal! No tak jsem Crazymu povolila vodítko taky. Crazy si to vyložil zřejmě tak, že se má ozvat a pořádně zavčel. Pan se zarazil a honem si tu svoji vzteklinu stáhnul k sobě.

Nemůžu si pomoct, ale po (nejen) těchto zkušenostech mám daleko větší důvěru ve vlčáky, dobrmany i stafordy než v jorkšíry, čivavy nebo podobné prcky.

Ale samozřejmě - je to v lidech. Proto bych nejadši nafackovala majiteli té vzteklé čivavy než čivavě samotné.

Crazy a Šotek - fotka ze školky OSA Panda Praha.
Crazy s kamarádem Falcem. Bohužel se znají jen přes plot, ale i kolem něj se dovedou vyřádit :-)
Crazy se svým vůbec prvním psím kamarádem Benjim.
Kámoši ze cvičáku Haf bez Obav.
A ještě jednou ze cvičáku - setkává se tam se psi všech velikostí a i možná to je důvod, proč sám konflikty prakticky nevyvolává nebo je dokáže řešit mírovou cestou :-)
Cvičák určitě mohu všem doporučit a majitelům malých psů obvzlášť. NEJSOU TO HRAČKY a i oni výchovu potřebují :-)
Přes negativní zkušenosti s mrňaty, Crazy stále nejvíc miluje jorkšíry, čivavy a další psi své velikosti. Na fotce s jorkšírákem Maxem a sestřinou pudlicí Tracy.
Tenhle hafan není tak docela kámoš. Někdy na nás řve jak protržený, jindy je ochotný se s Crazym očichat. Poměrně často lítá po své ulici, protože uteče, když majitelé odjíždí. Když štěká, tak ho Crazy ignoruje a tváří se, jako že tam žádný pes vůbec není. :-)
Po pravdě, mi z téhle psice bylo trochu ouvej, když jsem ji viděla a majitel nikde. Přece jen, ty její žluté oči nepůsobí úplně dobře :-) Ale ukázalo se, že je přátelská, jen jsem musela trochu krotit její nadšení, když začala kolem nekoordinovaně skákat. Přece jen, byla na Crazyho moc velká. Pak se nám ji podařilo odvést domů a zjistila jsem, že se jmenuje Lady.
I když je velký pes na volno sem tam agresivní, nemusí to být problém, pokud majitel myslí a nasadí mu košík. Pak si může s ostatními psi i pohrát, pokud si s nimi sedne. Leri (kníračka) se sice Athose bála, ale s Crazym se očichali a byli v pohodě. :-)
Nakonec před ním athos i utíkal :-)
Crazy s Honey Bunny a Dinem - zářný příklad toho, že se jorkšír velkých psů opravdu bát nemusí. Jen je třeba dohlédnout na to, aby hra nebyla moc divoká.
Na hry je nejlepší přibližně stejná velikost - ale očichat se může s každým, ne? :-)

Mini, Standard, Maxi

15. února 2014 v 9:48 | Jana Š
Docela by mě zajímalo co jste si pomysleli, když jste viděli název článku :-)
Ale ať už váš napadlo cokoli, jedná se o psi a totiž o to, jak se čím dál víc rozmáhá móda mini jorkšírů, ale také maxi jorkšírů.
Předně chci napsat, že žádné rozdělení jorkšírského teriéra (narozdíl třeba od jezevčíků) na mini, standard (střední) a maxi NEEXISTUJE.
Ať se Vám množitelé budou snažit nakukat cokoli, dle oficiálního standardu FCI má čistokrevný jorkšír vážit od 1,8 do 3,2 kg. Psi těchto hmotností by se měli také nadále používat k chovu. Je ovšem třeba dávat pozor na to, že maličké fenky, mívají komplikace u porodu (často i smrtelné), takže by se neměla krýt fenka pod 2,5 kg.

I v chovech s PP se čas od času objeví štěně, u kterého chovatel odhadne, že bude větší nebo menší než standard. Takové štěně dává obvykle se slevou (jelikož nemá šanci na výstavách), ale také upozorňuje (a může to bý i ve smlouvě), že pes nesmí být použit k dalšímu chovu (včetně množení).

Přesto právě tito psi často nekončí jen jako mazlíci, ale jako zdroj příjmu ze štěňat budoucích majitelů (v horší případě se dostanou do nějaké velkomnožírny).
Je třeba myslet na to, že příliš malá nebo velká velikost může mít za následek i některé zdravotní komplikace - např.: u opravdu malých pejsků je větší riziko zlomenin při skákání (a to nemusí být agiliťák - stačí skočit pohovky), protože mají křehčí/tenčí kosti. Je zde také větší riziko zašlápnutí psa (a neťukejte si na čelo, s takovým případem se setkala naše chovatelka). Proto si na mrňousky dávejte opravdu pozor a rozhodně se je nesnažte dál rozmnožovat.

Co se týče velkých jorků, ty co znám osobně (a není jich málo), vypadají jak buldozer :-) Opravdu, tady se o jorkšírovi prakticky mluvit nedá. I když kdo ví, zda to opravdu jorci jsou - byť tak byli bez PP prodáni. Třeba tu mega velikost získali po úplně jiném plemeni.

Aby bylo jasno - i přerostlý nebo minijork mají právo na život. Ale vážně je nutné dál tyto nestandardní psi množit? Pokud jsou rodiče s PP, tak to ještě pořád jorkšír je. Ale co jejich potomstvo bez PP? Co když místo "vady" ve velikosti, se u jejich štěňat začnou projevovat další a další vady - ať exteriérové (nekvalitní srst, spadlé uši) nebo zdravotní (horší stav patel u těžších psů, křehké kosti u mrńat)?

Každý nechť si sám sáhne do svědomí.

Oblékat či neoblékat?

15. ledna 2014 v 20:00 | Jana Š
Zdá se, že snad konečně přijde zima. Teploty začínají klesat a tak jsem se rozhodla napsat článek na
Téma: Oblékat či neoblékat?


Samozřejmě tím není myšleno, zda se máte oblékat vy, ale zda by se měli oblékat pejsci. Názory na to se různí ne jen mezi laickou a kynologickou veřejností, ale často i mezi veterináři.
Já na to mám názor jednoznačný - vždy je třeba se přizpůsobit konkrétnímu jedinci a konkrétní situaci.
Zatím co dříve chodili oblékaní jen malí psíci, dnes není výjimkou potkat oblečeného rhodéského ridgebacka nebo i dogu.

A jak to má Crazy?
Kdy v zimě oblékáme:
Na procházky: Je-li pod -5°C. Pokud padá mokrý sníh, tak dávám pláštěnku, už když je kolem nuly. Pokud lítá jak splašený a sníh není mokrý, často nedávám obleček ani při -10°C.
Při cca 0°C pokud jde ven s mamkou (chodí pomalu, tak aby neprochladl) nebo když ho tahám z vyhřáté postele či pelíšku v půl páté ráno.
Cestování: Pokud vím, že budeme čekat dlouho na MHD, dávám obleček když je nula nebo míň.
Jiné důvody: Nachlazení

Už z toho se dá odvodit, kdy si myslím, že je dobré psa obléknout.
Pokud ho vedete na procházku brzy ráno, přičemž ho taháte z teplé postele :-)
Pokud musíte někde venku dlouho čekat bez možnosti pohybu (nebo s minimálním pohybem). Obzvláště to platí, pokud jedete z tréninku nebo jste byly na procházce v jiné vesnici (například), kde pes hodně běhal. Tím jak se rozehřál je náchylnější k rychlému prochladnutí a tak je obleček vhodný.
Pokud je pes nemocný (nachlazení, bolesti zad, nemocné ledviny ...)
Pokud je mokro - zvláště v případě malých psů, kteří si poměrně rychle namočí ne jen nohy, ale i břicho a tak se jim trocha toho zahřátí v zimě hodí.

A kdy je podle mne zbytečné?
Když pes běhá - honí se se psi, aportuje, cvičí ... V tomhle případě hrozí v oblečku přehřátí.
Pokud svití a hřeje sluníčko, tak i když je mráz, tak obleček nedávám.
Pokud na procházky chodíte svižným krokem.

Osobně neuznávám "módní" oblečení - sukýnky, šatičky apod. Hlavní je, aby byl obleček funkční (byl nepromokavý a/nebo teplý a při tom se v něm pes zbytečně nepřehříval) než to jak vypadá.
Jako nejvhodnější mi přijde do velkého mrazu nebo sněhu kombinéza a jinak bohatě stačí dečky či pláštěnky ála koňská deka :-)

Co se týče botiček, ty lidé často odsuzují. Na druhou stranu jsou psi, kteří mají tlapky v zimě velmi citlivé a stačí i chvilka v rozbředlém sněhu (v horším případě i se solí) a pes může mít polštářky "rozežrané" až do krve. Takhle citlivým psům bych je rozhodne doporučila. Navíc se používají i v případech některých zranění nebo onemocnění tlapek.

A co vy? Oblékáte svého psa?

Proč (ne)chodit na cvičák

31. prosince 2013 v 11:23 | Jana Š
Už dlouho jsem nenapsala nějaké zamyšlení. Po posledních pár zážitcích jsem se rozhodla napsat článek na téma:

Proč (ne)chodit na cvičák?

Mám malého psa, cvičák nepotřebuju.
Ve skutečnosti, pokud je to váš první pes, je určitě dobré absolvovat alespoň základní kurz poslušnosti (ať už pro štěňata nebo dospělé). Ono to vypadá, že se podle knížek dá naučit všechno, ale dřív nebo později nastane situace, kdy vám dobrá rada cvičitele hodně pomůže.

Nelíbí se mi styl výuky.
Pokud žijete na malém městě/vesnici a nemáte na výběr, pak je asi opravdu lepší na cvičák nechodit než trápit sebe i psa. Většina cvičáků ovšem nabízí kromě klasického výcviku i výcvik pozitivní motivací a tak se hlavně informujte, než nad docházením na cvičák zlomíte hůl.

Zkazí mi tam psa
Upřímně - stát se to může. Pokud výcvikář vede hodiny tak, že to vašemu psovi nevyhovuje nebo prosazuje názory o kterých víte, že vašemu psovi nesedí pak se poohlédněte po někom jiném. I v rámci jednoho cvičáku najdete výcvikáře, kteří psy cvičí různými metodami.
Zde se můžu zmínit o vlastní zkušenosti ze dvou hodin agility za stejného počasí u dvou různých trenérek.

Je léto, horko a do stínu se dá schovat jen pod stromy na okraji cvičiště.
Crazymu je horko, odběhne si parkur a uteče do stínu. Trenérka číslo jedná dá okamžitý příkaz ať si pro něj dojdu a vezmu ho k ostatním co se se psy pečou na sluníčku. Když se ohradím, že si potřebuje vydechnout ve stínu a k parkuru se vrátíme až budeme na řadě, zní odpověď: Na závodech bude běhat taky na sluníčku.
I když se jí to nelíbí zůstaneme co možná nejvíc pří kraji pakruru, kde je ještě kousek stínu. Přece si neuvařím psa.
Lekce s druhou trenérkou za stejného počasí. Crazy si odběhne pakrur a přichází okamžitý příkaz: Do stínu a dejte mu napít.
Opravdu - na závodech na parkuru stín mít nebudete, ale jakmile odběhnete, tak se můžete zašít pod stromy/slunečník/do stínu nějaké budouvy nebo dáte třeba do přepravky/klece, které zakryjete ručníkem apod. Tak proč by se nemohl schovat do stínu i při tréninku?

Takže ano, může se stát, že špatně vedeným výcvikem pes přijde o chuť pracovat, nebo si pokazí nějaký povel. Ale od toho tu jste vy, abyste zdravým rozumem poznali, zda trenér/výcvikář, ke kterému chodíte opravdu sedí vám i psovi, ví co dělá a pomůže vám, místo toho aby vás srazil ještě níž.

Můžu uvést ještě jeden příklad. Když je mokro, Crazy si sice na povel lehne, ale rychle se zvedá. V takovém počasí ho nemůžu odložit vleže, jen v sedě. Čekala jsem, co na to naše výcvikářka. Při klasickém výcviku by se pes prostě tlakem donutil lehnout a zůstat tam. Při pozitivní motivaci? Prostě bude trénovat odložení v sedě. Je totiž důležité dávát psovi takové povely, které je schopný splnit - a ač to říkám nereda, od teriéra se přece jen nedá očekávat úplně bezmezná poslušnost jako třeba od ovčáckých psů.

Takže pokud se bojíte, že vám psa na cvičáku zkazí, zjistěte si reference na cvičák jako takový i na jednotlivé výcvikáře a navštivte ukázkové nebo seznamovací hodiny. Pokud to jde, kupte si třeba ze začátku jen 2-3 lekce a až se ujistíte, že vám konkrétní cvičitel vyhovuje, přihlaste se do celého kurzu (to vyjde levněji).

Byl jsem na jedné hodině a můj pes stejně neposlouchá
S tímhle názorem jsem se setkala u majitele jedné splašené boxerky, která mi Crazyho podupala, i když si před ní lehl na záda. Od té doby absolutně nesnáší boxery.
V tomhle případě jde, ale samozřejmě pouze u chybu paníčka. Cvičák nevyřeší všechno!Po jedné hodině opravdu nebudete mít psa na myšlenku! A nebudete mít takového psa ani po celém kurzu, pokud se psem cvičíte POUZE na cvičáku! On je totiž cvičák hlavně od toho, aby vám ukázali JAK se psem cvičit. Aby vám vysvětlili co děláte špatně, co dobře a jak to dělat lépe. Pokud se psem cvičíte jen jednou týdně či za čtvrnáct dní na cvičáku, tak nemůžete čekat zázraky. Každý den byste si měli najít alespoń deset minut na procvičení toho co jste se naučili.

Můj pes se mezi ostatními psy nesoustředí a tak nemá smysl chodit na cvičák
Ve skutečnosti má - i když mi to tak občas taky připadá. Crazy je doma při cvičení úplně zlatý, venku, když nejsou široko daleko psy taky. Dokonce pokud jsou poblíž psi co zná, tak se soustředí celkem dobře.
Ale jakmile je s novými psy (ať u nás ve vsi nebo na cvičáku) je hodně náročné ho přimět, aby vnímal mě a ne je.
Ale od toho cvičák je, aby se tam pes naučil pracovat i mezi jinými psy. Pravda, občas mi přijde, že mě z Crazyho klepne pepka, když ostatní cvičí a on ne a ne poslechnout a místo toho kouká po některé fence.
Po nějaké době se, ale chytí a pak je úplně zlatej. Takže hlavní je se při počátečních neúspěších nevzdávat :-)


Napadá Vás ještě nějaký další důvod proč se psem (ne)chodit na cvičák?

Aby nebyl rozmazlenec

28. června 2013 v 20:00 | Jana Š
Před pořízením Crazyho, bylo mojí noční můrou, že to bude rozmazelný uštěkanec jako mnoho jiných jorků, se kterými jsem se setkala.
A bylo hodně lidí, kteří mě v tom utvrzovali. Prý to k tomuhle plemeni prostě patří.
Rozhodla jsem se však nedat na ostatní a začala ho vychovávat podle svého. Pravda, často jsem slýchala, že nemám doma vlčáka, že je to takový plyšáček, kterému se nemá nic zakazovat a cvičit ho, je pro něj hotové utrpení.

Šla jsem si však za svým cílem a Seminář her Susan Garret s Katkou Lerlovou mě v tom utvrdil. Později jsem i v jednom článku našla slovní spojení "pán nad zdroji" a i když jsem v době, kdy jsem si Crazyho pořídila netušila o co jde, úspěchem jsem tuto metodu výchovy aplikovala od prvního dne.
Jak jsem tedy vychovávala?
Vlastně jde o systém něco za něco. Chceš jít na balkon? Tak si lehni a já ti otevřu. Chceš něco dobrého? Tak buď v klidu dokud se nenajím a pak dostaneš drobný pamlsek. Chceš dostat misku s krmení? Sedni si ... a pokračovat by se dalo do nekonečna.

Crazy rychle pochopil, že pokud něco chce, nedosáhne toho fňukáním a štěkotem, ale tím, že splní úkol, který mu byl dán. Po absolvování SG, jsem začala místo povelu přímého povelu (třeba sedni) používat větčku "Co uděláš?".
Má tak možnost sám mi nabídnout přijatelnou variantu chování. Díky tomu se nám dokonce podařilo nacvičit nový cvik - veverku. Neboť jeden čas si sednul a zatímco zadek nechal na zemi, přední nohy dal do výšky (v DD se cviku říká panáček). Byla jsem ráda, že si cvik vymyslel sám a tak jsem toho hned využila, přiřadila k němu povel a teď většinou, pokud o něco žáda, udělá veverku :-)

Tím se mi podařilo eliminovat, že by si vyštěkával pozornost. Prostě přijde, chvilku na mě kouká a když se zvednu, odvedeme mě tam kam potřebuje a pak nabídne cvik.

Samozřejmě jsou i situace, kdy po něm nic nechci. Třeba, když se chce jít ke mě pomazlit, tak ho vytáhnu na klín a nic dělat nemusí. Stejně tak, když je nemocný, prochází mu některé věci, které bych normálně neakceptovala.
Ale je to chytrý pes a ví, že se mnou se nedá jen tak manipulovat (na rozdíl od táty, se kterým si dělá co chce), takže nakonec vždy poslechne.

Veverka (v DD Panáček) - omlouvám se za kvalitu fotky. Je z kompaktu.

Na co si dát v létě pozor

19. června 2013 v 17:12 | Jana Š

Po dlouhé zimě přišlo kratičké jaro, pak pár dní téměř letních teplot, které opět přešly v podzim a zimu (vždyť na Šumavě i sněžilo) a po "období dešťů" tu máme tropická vedra.
Tyto změny počasí si nejeden pán (ale i pes) odskákali virózou nebo angínou.
A na co si dát pozor, abychom si léto užili (a přežili) ve zdraví?

Teplé počasí


V autě
Ačkoli se zdá, že se opakuji a všichni už to ví, každý rok se najde někdo kdo nechá psa (nebo dokonce malé dítě) zavřené v autě na slunci a jde si nakoupit, na úřad apod.. Pootevřené okénko nestačí!
Teplota v autě rychle stoupá a pes se dokáže ochlazovat pouze jazykem a potí se meziprstními prostory. Z toho je jasné, že snese nižší teplotu než člověk.
Dojde k přehřátí a dehydrataci a pokud se rychle nezasáhne, může pro psa takový pobyt v autě skončit i smrtí!

Kolo a sportování
Pokud máte náladu ve velkém vedru jezdit na kole, rozhodně s sebou neberte psa. Člověk se potí celým povrchem těla a tím se ochlazuje, ale jak jsem psala výše, pes má jen jazyk a meziprstní prostory a tak je pro něj kombinace vysokých teplot a pohybu velmi náročná. Opět dochází k přehřátí a dehydrataci, může dojít ke kolapsu a ani veterinární péče už Vašeho psa nemusí zachránit (zážitek z naší veteriny).
I trénink (agility, frisbee apod.) je třeba rozumně rozvrhnout (ideálně brzy ráno nebo až večer).

Náhubky
Pokud už musí mít váš pes náhubek (v MHD, v restauraci ...) pořiďte mu klasický (ať kovový nebo umělohmotný). V horku zapomeňte na tzv. "medvědy", kdy pes nemůže otevřít tlamu. Opět jsme u chlazení se jazykem. Pes nevýslovně trpí, když v horku nemůže otevřít tlamu. Proto vždy volte takové náhubky, aby v něm měl dostatek prostoru pro otevření tlamy.

Hmyz

Vosy, sršně, včely
Pokud to je jen trochu možné, snažte se, aby pes nelovil bzučící hmyz (nejlepší je, když se to vůbec nenaučí). Šlápnutí na vosu sice nemmusí být nebezpečná (pokud není pes alergik), ale štípnutí do jazyka, krku či poblíž oka je pro psa stejně nebezpečné jako pro člověka.
V případě bodnutí včelou, nezapomeňte vyndat žihadlo. Může se ošklivě zanít (vlastní zkušenost).

Komáři
Trávíte-li volno u vody, nezapomeňte na repelent proti komárům, který je vhodný i pro psy. Zvláště krátkosrstí nebo ostříhaní psi, se mohou stát vítaným zpestřením komářího jídelníčku.

Sametky alias svilušky
Jsou to blízké příbuzné klíšťat. Na některých místech se vyskytují v hojném počtu, jinde na ně nenarazíte. Stejně jako v jednom roce jimi můžete být obsypáni vy i pes, zatímco v dalším nemáte jedinou. Vyskytují se obvykle v druhé polovině léta (přelom července, srpna) a na podzim.
Larvy samatek jsou maličké, okem sotva viditelné. U psů se zavrtávají do kůže kolem čenichu, genitálií, mezi prsty a na břichu. U lidí se najraději zavrtávají v místech kde se oblečení těsně dotýká kůže - pod gumičku spodního prádla, kalhot, ponožekl.
Místa kde jsou svilušky zavrtané (u lidí v okolí bývá až 1 cm velký červený flek) jsou velmi svědivá a často na to nezaberou ani léky na alergii , ale tekutý pudr trochu uleví (u lidí).
Psi si místa lížou a jsou schopni si až vytrhávat srst - Crazy si ji trhal z tlapek.
U psů se často objevuje více sametek na jednom místě, takže jsou pak poměrně dobře vidět jako shluk oranžovočervených teček. Oficiálně sice zatím na sametky žádný přípravek neexistuje, ovšem nám loni moc dobře zabral spot-on Duowin.

Klíšťata
Ke klíšťatům není moc co dodávat. Používejte spot-on, antiparazitní spreje, šampony nebo obojky. V místech kde je velký výskyt boreliozy stojí za to zvážit i očkování.

Voda

Voda k pití
Pes musí mít neustálý přístup k vodě - a v létě to platí dvojnásob.
Venku nenechávejte psa pít z louží, zvláště pokud dlouho nepršelo. V teplém počasí se v ní rychle množí nejrůznější bakterie a zvláště štěňata a psi s citlivým zažíváním mohou dostat průjem.

Plavání
Většina psů se ráda svlaží v rybníce. Myslete ovšem na to, že i pes může dostat křeč a tak např. pokud mu házíte míček do vody, neházejte ho dál, než kam jste schopni pro něj doplavat, kdyby ho křeč postihla.

O chovu a chovatelství

21. května 2013 v 18:33 | Jana Š
Tento článek jsem už chtěla napsat před nějakou dobou a události posledních dní, na diskuzi kam chodím mě postrčili k tomu, abycho ho konečně napsala.

Vlastně šlo o to, že jedna chovatelka jorkšírů nabízela deseti měsíční fenku s tím, že se pro svou hmotnost nehodí do chovu. Prý není schopná udržet ji na optimální váze a tak by byla ráda, kdyby si ji vzal někdo, kdo s ní bude chodit alespoň na hodinové procházky nebo s ní běhat agility. Že pak by třeba i uchovnit šla.
To, že se chovatelé zbavují štěňat, u nichž se postupem času ukáže, že nejsou vhodní do chovu je běžná praxe, a i když můj názor je, že je to vůči psovi dost nefér, holt někteří chovatelé potřebují jen výstavní nebo chovné psy a "odpadu" se zbavují.
Samozřejmě najdou se i světlé výjimky - chovatelé, které si takového pejska nechají jen jako mazla nebo maskota své CHS.

Věc, která mě však na inzerátu zmíněném výše zaráží je zmínka o hodinových procházkách. Pokud nemám na psa čas, abych s ním šla na procházku, proč ho pak tedy mám? V CHS o které je řeč (a kterou nebudu jmenovat) je, alespoň podle jejich stránek, 13 dospělých psů a žijí v bytě.
Podle toho co bylo v inzerátu to vypadá jako by snad ani nechodili ven.
A tak se zamýšlím nad tím, zda mají takové chovatelské stanice vůbec smysl?
Podle mého názoru by i chovní či výstavní psi, měli mít možnost pravidelných - a dlouhých - procházek nebo alespoň pořádného výběhu na zahradě. Pokud nemám čas vzít psa ven, tak si ho prostě nepořizuju, nebo mám takové množství psů, které dokážu zvládnout - tedy zabezepečit jejich skvělou fyzickou i psychickou kondici.

Fakt je, že kdybych někdy měla CHS - za předpokladu, že bych měla domeček se zahrádkou, do bytu víc psů ani omylem - nepořídila bych si nikdy víc než 2-3 psi. Jelikož dle mého, je i u malých psů třeba výcvik a 2 psy jsou pro mě tak akorát co se dá zvládnout bez pomoci dalších lidí.
Samozřejmě je něco jiného, když je člověk třeba důchodce nebo má chov jako živnost (i když se mi to příčí) a věnuje se psům od rána do večera, nebo má jednoho psa každý člen rodiny.
Ale pro jednoho člověk jsou dva psi tak akorát, aby jim mohl věnovat volný čas - cvičil s nimi, hrál si a chodil na procházky.

Zajímalo by mě, jaký názor na to máte vy? Kdyby se Vám někdy poštěstilo mít chovnou stanici, kolik psů si myslíte, že byste dokázali zvládnout?
A pozor! Píšu o chovných stanicích psů s PP. Ne o množírnách, kde je psů několik desítek.

Prodej vánočních psů

20. prosince 2012 v 18:44 | Jana Š
K této úvaze mě vedla včerejší reportáž ve zprávách a článek v dnešním Metru.
V Praze na Národní třídě se místo vánočních kaprů prodávají vánoční psi. Tuto akci pořádá občanské sdružení Otevři oči.
Srovnávání ryb a teplokrevných zvířat mi přijde poněkud zvláštní, ale budiž.
Osobně si Vánoce bez kapra nedovedu představit. Kapra máme na Vánoce co pamatuju - tedy mi holky v rodině. Kluci dávají přednost vepřovému řízku.

Nevidím však jediný důvod proč nejíst kapry. Už proto, že ryby jím celý rok, jelikož máme v rodině tři rybáře. Tak proč si nedat kapra na Vánoce?

Navíc nevím, proč brojí proti kaprům a neprotestují i proti zvýšenému prodeji vepřového a kuřecího masa. Vždyť hodně lidí nahrazuje kapra právě těmito zvířaty.

A že místo nich "prodávají" vánoční psi? Samozřejmě chtějí šokovat, protože psi spousta lidí miluje.
Ale ruku na srdce - kdybyste vyrůstali v Číně tak by vám na jedení psů nepřišlo nic zvláštního. Stejně jako kdybyste vyrůstali jako rodilý Ind, asi těžko byste jedli hovězí tatarák.

Všechno je to jen o tom, jak a kde člověk vyrůstal.
Nikomu neberu, že nechce jíst kapry (nebo třeba jakákoli zvířata), ale rozhodně jsem proti tomu, aby to vnucovali ostatním.

A co si dáte ke štědrovečerní večeři vy?

Pes s PP vs. Pes bez PP

16. prosince 2012 v 15:48 | Jana Š
Stejně jako mnozí další budoucí majitelé psů jsem původně měla mít psa bez PP. Můžete si o tom přečíst v rubrice Měsíčník - ve článcích Štěně na obzoru - leden 2012; Zchlazení - únor 2012 a Špatná zpráva=Dobrá zpráva - březen 2012.
Naštěstí to dopadlo jinak.
Bývala jsem stejného názoru jako mnoho jiných lidí - pes s PP je jen na výstavy. Naštěstí jsem narazila na skupinu Yorkshire teriér na lidé.cz, kde mi otevřely oči. Tam odtud jsem se totiž mimo jiné dostala i na web Stop množitelům.
A pak se stačilo jen koukat kolem sebe. Jorkšíři jsou bohužel velmi oblíbené plemeno, z čehož pramení jejich oblia v používání u množitelů.
Většina jorků, které jsem kdy poznala je připomíná pouze vzdáleně - jsou přerostlí, bojácní nebo naopak agresivní. Velká část z nich má "spadlé" uši. Někteří dokonce připomínají spíše grifonky než skutečné jorky.
Ani nevím jestli je k pláči nebo k smíchu, když mě majitel takového pejska zastaví (a že se mi to stává často obvzlášť v Praze) a ptá se mě, jak je možné, že má Crazy tak krásnou hlavu, pěkný nos, stojící ouška ... .
Pravda i u PP jorka se uši nemusí postavit, ale nikdy jsem takového neviděla.

Pes s PP totiž není jen o tom, že může na výstavy. Je to o tom, že znáte jeho rodiče, prarodiče, s trochou štěstí a ochoty u chovatelů (což chovatelé psů s PP obvykle jsou, i když výjimky se samozřejmě najdou) lze zjistit nejen úspěchy předků vašeho plemene, ale také případné nemoci.

Ano i pes s PP může mít dědičnou chorobu a jsou plemena, která jsou na některé nemoci hodně zatížená - např.: dalmatiny na hluchotu, jorci na problémy s tracheo a patelami, velcí psi jako ovčáci, molosové či dogy zase mívají problémy s klouby. Dále se může projevit i "vada" chování jako je přílišná bojácnost či agresivita. A ve chvíli kdy ji má pes vrozenou, ani sebelepší výchova ji bohužel nedokáže zcela odstranit.

A zde je kámen úrazu. Ve vrhu se vždy nejde i nějaké to "nepovedené" štěně. I tak dostane PP, ale nesmí být nadále používán v chovu. Taková štěňata jsou pak prodávána se slevou.
Takové štěně si koupí buď člověk, který si uvědomuje závažnost takové vady a dál "nepovedené" jedince nemnoží, nebo množitel, kterému jde jen o to koupit si levného psa a co nejvíce vydělat na jeho štěňatech.
A už je tu kolotoč štěňat bez PP, kteří jsou po rodičích s PP (a obvykle je u inzerátu věta, že majitel neměl čas na uchovnění) , jenže si právě nesou daleko větší šanci, že po svých rodičích zdědí onu vadu. Když máte velké štěstí, bude vše v pořádku. Když ne, koupíte si třeba štěně, které bude mít třeba dysplazii vážného stupně (třeba i na všech čtyřech nohách).

Většina chovatelských klubů psi při bonitaci pečlivě hlídá. Psi musí projít i veterinárním vyšetřením, odběry krve, rentgenem (obvykle se zaměřením na problémy konkrétního plemene) ... pro zjištění zda právě nenesou vadu, kterou by předali svému potomstvu. Nic takového se u psů bez PP neděje.

Dále velká část chovatelů s PP prodává psi očkované, odčervené a tetované nebo čipované (někdy obojí). Pokud se takový pes dostane z jakéhokoli důvodu do útulku, lze pak snadno (díky tetování a čipování) vyhledat když ne majitele, tak určitě chovatele.
Zatím co štěňata bez PP není nutné tetovat (číslo tetování se v takovém případě pokud vím, krom očkovacího průkazu ani nikam nezanáší. Psi s PP jej mají právě v průkazu původu a díky tomu lze vyhledat chovatele).

V neposlední řadě, bohužel nikdy nemáte jistotu co vám ze psa vyroste. Ne jen povahově, ale i vzhledově. To, že vidíte oba rodiče a oba vypadají jako plemeno, které chcete, neznamená, že tak budou vypadat i jejich štěňata. Pokud jsou totiž už i rodiče vašeho budoucího štěněte bez PP (nebo i jeden z nich), nikde nemáte jistotu, že tatínek té krásné maminky vašich štěńat, která vypadá jako čistokrevný NO, nebyl bernský salašnický pes. Nikdo Vám totiž nezaručí, že množitel říká pravdu o předcích svých psů!
V takovém případě rozhodně neznamená, že štěně, co vypadá jako NO bude NO i v dospělosti.
(pozn. NO = Německý ovčák).

Podobně naletěla třeba moje sestra, která si koupila jorka bez papírů, a byť oba rodiče byli "jorkšíří" nakonec z něj vyrostl mix s kníračem.

Takže pokud chcete psa a nezáleží Vám na plemeni, zajděte do útulku. Je jich tam spousta a třeba tam najdete i pejska, který jako Vaše oblíbené plemeno vypadá.
Pokud chcete psa konkrétního plemene, vyberte si s PP. Jak jste se dočetli výše, jen tak máte jistotu, že z Vašeho štěněte vyroste pes plemene, které jste chtěli. Pokud nechcete výstavního šampiona - tudíž Vám nevadí třeba chyba ve zbarvení či špatný skus - můžete sehnat papírka i třeba kolem 8000 Kč, což je v poslední době i celkem častá cena psů bez PP.

Pokud už si vyberete štěně, které je bez PP, tak Vám přeji šťastnou ruku a ať u veterináře strávíte co nejméně času.

Chovatel = Vybírá nejvhodnější pár zvířat (psů, koček, koní ...), kteří mají žádané vlastnosti a mají minimum vlastností negativních a odchovává potomstvo co nejlépe odpovídající žádanému. Potomstvo si nechává k dalšímu chovu nebo prodává. Zvířata mají průkaz původu.
Množitel = Vybírá náhodné jedince (psů, koček, koní ...) bez ohledu na pozitivní a negativní vlastnosti a nadále je množí za účelem zisku. Zvířata jsou bez průkazu původu.

Tento článek je čistě můj názor. Pokud s ním nesouihlasíte, klidně ho napište, ale slušně, prosím. Znám mnoho lidí, kteří se po prvním psu bez PP, zařekli, že bezpapírka už nikdy.
V Polsku je již prodej psů bez papírů zakázán. Snad jednou bude i u nás.

A nezapomeňte - pořizovací cena je ten nejmenší finanční obnos, který do psa vložíte.

Malý vs. velký

17. listopadu 2012 v 12:10 | Jana Š
K tomuhle článku mě navedly dva příspěvky, které jsem četla na Hafici.cz.
První psala majitelka jorkšírského teriéra, druhý paní, která má jak malé tak velké psy.
Nebudu tu psát jejich jména, ani přesný text co psaly.

Jen shrnutí:
Majitelka jorkšíra si stěžovla, že se svým psem ani nemůže chodit ven, protože velcí psi běhají na volno desítky metrů od svých pánů, popřípadě tvrdí, že velký pes nic nedělá.
Majitelka velých a malých psů, na to konto píše, že má zkušenosti spíše s malými nevychovanými psi, kteří kousají do nohou nebo otravují ty velké.

A tak jsem se nad tím zamyslela a rozhodla se napsat tuto mou úvahu.
Předně píši, že je to můj vlastní názor. Pokud s ním nesouhlasíte, klidně to napište, ale slušeně, prosím.

Jsem majitelka malého psa a s velkými (ale i malými) psi na volno se setkáváme dost často.
Crazyho na volno pouštím, jen když vidím, že široko daleko není jiný pes. On na jiné psi neštěká, ani je nekouše, ale je to otravné stvoření a ne každý pes musí mít náladu na to, aby si s ním hrál.
Vím, že ho nemám dost pod kontrolou na to, abych ho za všech situací odvolala - na tom usilovně pracujeme na cvičáku, ale nejde to tak rychle jak bych si představovala.
Případně je na volno, když potkáme jeho zdejší psí kámoše, protože vím, že od nich se nehne a oni mu neublíží, i když jim bude skákat po hlavě. Jinak chodíme ven na 5 m flexině.
Fakt je, že máme tři negativní zkušenosti s jinými psi. A překvapivě to byli malí, respektive středně velcí psi.

Mamka byla s Crazym na procházce, když na něj vystartovala bulteriérka. Ona byla na volno, on na vodítku. Naštěstí je už stará a nemá zuby, takže ho jen zmáčkla, jinak se mu nic nestalo. Její majitelka nám řekla, že už je to podruhé co zaútočila na jorka, nemá je prostě v lásce.
Od té doby, když nás vidí, si bere fenku hned na vodítko.

Po druhé to opět zažila mamka. Dva jack russel teriérové na Crazyho zuřivě štěkali jak šílenci a kroužili kolem něj. Jejich majiteli to bylo srdečně jedno, ale nakonec přišel a odvolal si je.

Do třetíce jsem to pak zažila já. Šli jsme na procházku a najednou se z pole vyřítila fena jorka (2x větší než Crazy) a hned na něj začala štěkat, vrčet a chńapala po něm.
Majitelka na ní křičela, ale nakonec si pro ni stejně musela dojít.

Co se týče velkých psů, má mezi nimi Crazy dost kamarádů. Od malička, kdykoli jsme nějakého psa potkali (ať to byl jork nebo rhodéský ridgeback) a ať byl na vodítku nebo na volno, tvářil-li se přátelksý a druhý majitel nic nenamítal, nechala jsem ho, aby se s ním Crazy očichal, připadně si spolu i trochu pohráli.
Pravda - při hraní velkého a malého psa, je třeba si dávat pozor, aby se příliš nerozdováděli a velký malému nechtíc neublížil (přece jen 40 kg je o hodně víc než 2,5 kg).

Ale já prostě nevidím důvod, proč bránit malému psu v kontaktu s velkým.

Myslím si, že přehnaný strach majitelů malých psů může nadělat víc škody než užitku a právě z nich udělat nerváky, kteří pak na každého psa preventivně vyjíždí. Proč křičet na majitelé velkých psů ať si dají své "obry" na vodítko, když si malého vůbec nevšímají, případně jen čichnou a jdou dál?

Ruku na srdce, majitelé velkých psů přece jen bývají ve výchově a výcviku důslednější a zodpovědnější a své psy na volno nepouští, pokud útočí na jiné.
Samozřejmě výjimka se najde všude, ale moje zkušenost je prozatím taková.

Bohužel, ač bych se (jakožto majitelka jorka) měla zastávat majitelů malých psů, nemohu. Znám příliš mnoho malých psů, kteří ať na volno či na vodítku napadají psi velké (nebo jakékoli), jelikož výchova u nich byla asi taková jako u plyšového psa :-(
Nevím jestli je k pláči, či k smíchu, když jejich majitelé tvrdí, že přece u čivavy, jorka ... (dosaďte si plemeno malého psa jeké chcete) je normální, že vyjíždějí po velkých psech.
Ne. Opravdu to normální není.

Tak jako ve všech případech je třeba si uvědomit, že vše je o výchově a výcviku.

Mám určitou výhodu, že bydlím na vesnici, takže se s místními pejskaři a psy znám a vím, co od nich mohu očekávat. Vím, kterému psu se vyhnout, se kterým pustit Crazyho vylítat a se kterým je bezpečnější jen očichání. Taky jsem se díky tomu naučila odhadnout reakce psů a "číst" jejich chování, takže ani v Praze nemáme s ostatními psi problém, protože dovedu určit, se kterým psem je setkání bezpečné.

Je to pár dní, co jsme šli na veterinu a ke Crazymu se v Praze přiřítil neznámý jezevčík (na veterině jsme tak často, že některé psy z tamnějšího sídliště už známe). Nejdřív zaujal postoj "tady jsem pán já", ale když k sobě čichli, uvolnil se, začal vrtět ocasem a hráli si spolu.
Pak přišla majitelka a omlouvala se, že otravuje a že mám krásnou fenku.
Když jsem jí řekla, že je to pes byla moc překvapená. Její jezevčík totiž psi ignoruje a tváří se na ně nepřátelsky a nemá rád ani štěňata.
To pro mě bylo důkazem, že Crazyho socializace byla úspěšná, když dokázal vyjít i s "problémovým" psem!

A teď už se kontaktu s cizími psy opravdu nebojím :-)

Crazy s kámošem ze školky - beraded kolií Šotkem.

Co je moje je moje! Většinou ....

9. října 2012 v 19:33 | Jana Š
Přes opěradlo židle jsou přehozené kalhoty a z kapsy čouhá kousek papírového kapesníku. Páni! Na něj tak dosáhnout! Rozhlédnu se kolem. Nikdo tu není. Super.
Zkusím vyskočit z místa. Kruci! Židle je vyšší než jsem předpokládal. Bude to tedy muset jít jinak.
Rozeběhnu se a prudce se odrazím. Podaří se mi zachytit se předními tlapkami, ale nedokážu se vytáhnout nahoru.
Jak to mám udělat?
Kroužím kolem židle. Napadne mě štěknout. Ale ne! To nesmím. Upozorním tak paničky, že něco chci, ale kapesník mi dobrovolně nevydají. Zkusím to tedy ještě jednou. Rozeběhnu se a hop! Už jsem nahoře.
Honem očichám všechny kapsy, ale kapesník najdu jen jeden. Škoda. Ale je můj! Co je moje, je moje a to už nevydám. Alespoň ne dobrovolně.

Zrovna, když ho vezmu do tlamy, opatrně ho vytahuju z kapsy - hlavně neudělat žádný hluk! - a seskočím ze židle, se musí ve dveřích objevit velká panička.
"Pusť to," přikáže mi. Ale předem ví, že neposlechnu. Venku ano, ale jak získám něco doma, tak je to prostě moje. A bez diskuzí!
"Crazy, pusť," to už mi přikazuje moje "hlavní" panička.
Váhám. Neposlechnout ji je těžké. Ale nebylo by lepší si dát nejdřív honičku než jim - neochotně - svůj poklad vydám? Rychle se rozeběhnu do druhého pokoje.
"Crazyne!" - to už je zlé.
Takhle mě oslovuje, jen když dělám něco co bych opravdu neměl.
Rychle zaběhnu pod malý stolek v obývacím pokoji a cupuju kapesník na kousíčky. Nejím ho, samozřejmě. Ale vcelku ho nevydám!
Panička už se k mně natahuje a bere mi zbytek MÉHO kapesníku z tlamy. Dobrá, dnes Ti ho vydám, ale pamatuj, že co je moje a moje a čeho se dotknu příště už nevydám!!!

Na závěr: .-)
Zákony psího vlastnictví
- Jestli se mi to líbí, je to moje.
- Pokud to mám v tlamě, je to moje.
- Pokud si to můžu sebrat, je to moje.
- Pokud si s něčím hraješ a položíš to, je to moje.
- Pokud jsem to měl před chvílí, je to moje.
- Pokud to vypadá jako moje, je to moje.
- Pokud je to moje, nesmí se to podobat ničemu z tvých věcí.
- Pokud jsem to viděl první, je to moje.
- Pokud to rozkoušu na kousíčky, všechny kousíčky jsou moje.
- Když se to rozbije, je to tvoje.

Pozn.: Článek je přiřazen k Tématu týdne blog.cz "To je moje!" z 08.10.-14.10.2012. Je volně inspirován skutečnou událostí.

Jorkšírský teriér = postelový povaleč?

5. října 2012 v 16:00 | Jana Š

Je to už půl roku, co se mnou bydlí jorkširský teriér.
Před jeho koupí jsem byla od výběru tohoto plemene zrazována - jsou to prý hysteričtí uštěkanci, kteří se nedají vycvičit a hodí se jen jako "dekorace bytu".

Crazy - jak se mé štěně jmenuje a svému jménu dělá čest - by se podle toho vymykal normálu. Už během prvního měsíce co jsem ho měla, se naučil povely sedni, lehni a triky popros a dej pac.
A že by se jen válel na posteli? Právě naopak. Neustále vymýšlel nějké lotroviny, chtěl si hrát nebo jít ven.

Ve čtvrtém měsíci jsme začali chodit do psí školičky. Než jsem tam vyrazila s ním, byla jsem na jedné lekci jako divák a odkoukala jsem jak se učí povel k noze. Prvně jsme ho zkusili v pátek - udělal ho 2x s navedením rukou. V sobotu jsem tento povel vypustila a v neděli jsme ho měli ve školce předvést. Upozorňovala jsem, že jsem ho zkoušeli jen 2x. Dala jsem povel a jen s nepatrným navedením ho splnil. Během 14 dní cvičení už navádění vůbec nepotřeboval.
Už v šesti a půl měsících uměl všechny základní povely - krom chůze u nohy, která je pro jeho temperament stále příliš "svazující" a k trikům jsme před srpnu přidali válení sudů. Ještě se Vám zdá, že se jorkšírský teriér nedá vycvičit a je to lenoch?
Od osmého měsíce je naše nejkratší procházková trasa dlouhá 2,5 km. A když dojdeme domů, ani se mu nechce. Nejratši by běhal dál.
Naše trenérka agility s sebou občas bere své 3 výstavní jorki. Ani oni nejsou žádní postelový mazlíci. Agility jim jde moc dobře a na parkuru se div nepřetrhnou.
Před pár dny jsem se opět setkala s člověkem, který si myslel, že jork je jen "gaučák". Po předvedení toho co umíme mu spadla čelist.
A že by byl uštěkaný? Pokud se nesnaží upozornit na to, že hodil některou hračku z balkonu (opět) prakticky neštěká. Když už tak jen hlubokým hlasem 1-2x "bafne", aby upozornil, že je někdo na chodbě.

Jediné, svým způsobem, mínus je, že se chce hned s každým kamarádit - ať s člověkem nebo psem. A tak se nám stalo, že na něj jeden pes pobíhající na volno vystartoval. Ovšem přece jen mi to přijde lepší, než aby se mi ustrašeně schovával za nohy jako mnoho jiných jorků, které potkáváme.
Zdá se, že si teď protiřečím, ale není to tak. Jako vždy i v případě jorkšírů je třeba výchova a výcvik, aby z něj byl vyrovnaný pes, který se nebojí a poslechne. V neposlední řadě záleží i na genech - když si vybíraáte štěně podívejte se na odiče. Pokud jsou ustrašení oni, máte velkou šanci, že štěně bude také.
Na agility cvičáku se často setkávám s jorky, kteří jsou stejně přátelští a poslušní jako Crazy - prostě jen proto, že s nimi bylo od začátku zacházeno jako se psi a ne s mazlíčky, kteří si mohou dovolit vše. Věřím, že při Crazyho temperamentu, by to s ním doma i venku bylo utrpení, kdybych se mu od začátku nevěnovala - cvičíme zhruba 5 minut 3x denně a v průběhu procházky samozřejmě čas od času také nějaké to Sedni, Lehni, Čekej nebo Ke mně, padne. Také se věnujeme hrám Susan Garret, které nám ve výchově i výcviku moc pomohli.
Samozřejmě jsem se také setkala s názory, že cvičit takového malého psa je týrání. Ale každý pes potřebuje, alespoň základní výcvik - ať je to maličká čivava nebo obří doga.
Protože potkávat takové psi, kteří si s páníky dělají co chtějí, případně ze strachu útočí na psi, které potkávají, není pro nikoho nic příjemného. A co vy? Máte doma líného gaučáka, nebo psa, na kterého se dá spolehnout, že Vám ani sousedům a ostatním pejskařům nezničí nervy?

Pozn.: Článek je přiřazen k Tématu týdne blog.cz "Lenost"

Pozn.2: Jelikož mám k tomuto článku denně 10-40 zahraničních komentářů s pravděpodobně zavirovanými odkazy, rozhodla jsem se komentáře uzavřít. Děkuji za pochopení.
 
 

Reklama